Víme kam vlastně patříme, odkud jsme, kam jdeme, kam směřujeme, koho milujeme... a jestliže to ve svých srdcích víme a cítíme, proč s tím tak často nic neděláme... náš život přeci musí mít ještě jiný význam, dávat nějaký smysl, hlubší, silnější...

Translate

úterý 28. října 2014

BYLINKOVÉ ROSTI S OPEČENÝMI ŽAMPIONY



Rösti
1 kg brambor
2      cibule
směs bylinek rovnající se jednomu svazku
3      lžíce sojové omáčky
2      lžičky soli
pepř, chilli
olej na smažení

Žampiony
600 g žampionů
2 stroužky česneku
sůl, pepř
olej na smažení

Brambory opereme a vaříme 15 minut ne úplně doměkka. Vychladlé oloupeme a nahrubo nastrouháme. Cibuli nakrájíme najemno a osmažíme na oleji do zlatova. Bylinky jemně nasekáme a spolu s osmaženou cibulkou, solí, pepřem, chilli a sojovou omáčkou vmícháme do brambor.
Ze vzniklé bramborové hmoty tvoříme placičky, které osmažíme na rozehřátém oleji.
Žampiony nakrájíme na plátky a smažíme na oleji. Přidáme nadrobno nakrájený česnek, sůl a pepř.


RöSTI
(z německého „rösten“, opékat) – je tradiční švýcarský pokrm připravovaný z hrubě nastrouhaných brambor, buď vařených nebo syrových, které se zapékají nebo smaží.

Rösti byla původně běžná selská snídaně v kantonu Bern, ale rozšířily se do celého Švýcarska, kde se podávají v různých variacích jako hlavní jídlo (např. se sýrem) nebo příloha a jsou považovány za jeden ze švýcarských národních pokrmů.

Variace
Appenzeller Rösti: S těstovinami, Appenzeller sýrem a slaninou.
Basler Rösti: Z Bazileje s cibulovými kroužky.
Glarner: Z Glarus oblasti s Schabzieger kořeněným sýrem.
Tessiner Rösti: Z Ticino s kousky slaniny a rozmarýnem.
Westschweizer Rösti: z francouzsky mluvící části Švýcarska se šunkou, rajskými jablíčky, čerstvou paprikou a Gruyerským sýrem.
Zürcher Rösti: Z Curychu se slaninou, rajčaty, cibulí a kmínem.
Berner Rösti: Z Bernu se slaninou, mlékem a kmínem.

 

pondělí 27. října 2014

KOPŘIVA DVOUDOMÁ - Čajová kopřivová kůra


Kopřivu sbíráme na jaře do května a potom  v září - tuto jsem nasbírala v září

Čaj z  kopřiv posiluje játra, vyčistí krev a pomůže ledvinám. Podporuje tvorbu mateřského mléka, působí proti chudokrevnosti, povzbuzuje metabolismus. 

Jednu lžíci čerstvých mladých kopřiv vařte 3 minuty ve 250ml vody, potom nechte 20 minut odstát a pijte 3x denně.

 

Čajová kopřivová kůra

Ráno nalačno půl hodiny před snídaní jeden šálek a přes den opět pijeme jedem až dva šálky čaje. Po takové kůře se budete cítit velmi dobře, pružně a mladě. Pije se neslazený a můžeme do něho přimíchat trochu heřmánku nebo máty pro zlepšení chuti.

 

KOPŘIVA DVOUDOMÁ

Sbírá se list (Folia urticae) nebo nať (Herba urticae), někdy i oddenek (Radix urticae) či květ (Flos urticae). Drogu je možné sbírat od jara do září, nejlépe ale pouze od jara do konce května, kdy bývá nejúčinnější. Suší se co možná nejrychleji ve stínu, při umělém sušení by teplota neměla přesáhnout 50 °C. Listy obsahují množství chlorofylu (až 1%), asi 15% minerálních látek, z nichž důležitý je zejména hořčík, dále karotenoidy, flavonoidy, organické kyseliny, již výše uvedené aminy acetylcholin (asi 1%), histamin (asi 0,5%) a serotonin (asi 0,02%), sacharidy (např. arabinózu, galaktózu, glukózu, manózu), vitamíny (např. B2 a zejména v mladých listech vitamín C), aminokyseliny, glukoniny (snižují hladinu krevního cukru), třísloviny (které "zastavují krvácení"), fytoncidy, kyseliny šťavelovou, mravenčí, octovou, pantotenovou (B6), křemičitou (která má zřejmě močopudné účinky) a další látky.

středa 15. října 2014

DÍVKA S PERLOU

Scarlet Johanssonová zosobňující Dívku s perlou

























































Film Dívka s perlou z roku 2003 je smyšlený příběh skutečného obrazu. Film s podmanivou hudbou, nádhernými postavami a úchvatnou atmosférou Vás lehce vtáhne zpět do roku 1665 - do  Delft, Nizozemska. Filmy přesně tohoto ražení naprosto miluji. Magické, lyrické a umělecké. Přesně jako jeho obrazy.


JAN VERMEER van DELFT [jan frmér fan delft]

Myslím, že Vermeera, nizozemského barokního malíře a jeho obraz Dívka s perlou, jako i jiné jeho obrazy, netřeba představovat, jistě zná každý, nikdo ovšem ale neví, kdo tato dívka skutečně byla.
Podle filmu by se mohlo zdát, že byl v manželství nešťastný, ale historické prameny mluví o opaku.

Byl pokřtěn v protestantském kostele Nieuwe Kerk v Delftu. Jeho otec se původně jmenoval Reynier Janz Vos a teprve později si z neznámých důvodů změnil příjmení na Vermeer. Pracoval jako hostinský, po svatbě o sobě tvrdil, že je výrobcem hedvábí. Snad proto se na mnoha Vermeerových obrazech objevují nejrůznější látky a tapiserie. Vermeer starší však také nakupoval a prodával obrazy a byl členem cechu sv. Lukáše.
Vermeer a jeho rodina, příslušníci nižší střední třídy, žili ve velkém domě, zájezdním hostinci jménem Mechelen. Janovi prarodiče byli negramotní a negramotná byla i Janova matka. Jan se narodil jako druhé dítě a jediný syn.
Motivace Jana stát se umělcem a jeho počátky jsou obestřeny tajemstvím, ale musel šest let navštěvovat ateliér mistra, jenž byl členem cechu sv. Lukáše (tj. cechu malířů), než mohl sám roku 1653 do cechu vstoupit a signovat a prodávat vlastní díla. Někteří z badatelů se dokonce domnívají, že se Vermeer vydal za studii do Amsterdamu či Utrechtu.
Vermeer se oženil v roce 1653 s Catharinou Bolnesovou, která byla katolička (není jisté, zda Jan po svatbě konvertoval). Z manželství vzešlo celkem jedenáct dětí, které byly vychovávány v matčině katolické víře.
Na Vermeerově raném díle je patrné, že se mladý malíř vyrovnával s vlivy náboženské, mytologické a žánrové malby utrechtské školy, která vycházela z Caravaggia. Vermeerova tchyně vlastnila skromnou sbírku obrazů utrechtských mistrů. Byla navíc vzdálenou příbuznou utrechtského malíře Abrahama Bloemarta.
Krátce poté přichází obrat a Vermeer se zaměřuje na malbu scén z běžného života. S podobnými tématy získali slávu malíři jako Gerard Terborch, Nicolas Maes nebo Pieter de Hooch. Přesto jsou Vermeerovy obrazy jiné: figury na obrazech jsou zachyceny jakoby v jediném a jedinečném okamžiku, což jim dodává nezvyklou důstojnost i živost.
Zdá se, že Vermeer se v období svých malířských počátků živil – podobně jako jeho otec – prodejem uměleckých děl jiných malířů. V průměru vytvořil jen dvě plátna ročně, přesto se při každé příležitosti na nejrůznějších listinách pokládá za malíře. Později byl nepochybně pokládán za znalce, takže býval zván, aby odhadl cenu obrazů, ale také jeho vlastní obrazy se prodávaly za velmi vysokou cenu.

Vermeer příliš netvořil ani v časech největší slávy, dobře však prodával. Když jej roku 1663[1] v ateliéru navštívil francouzský cestovatel Balthasar de Monconys, Vermeer mu nemohl ukázat ani jedinou vlastní práci. Když pak společně navštívili dům pekaře Hendricka van Buytena, sběratele Vermeerových děl, de Monconys si do deníku poznamenal, že viděl „obraz s jedinou figurou“ za neuvěřitelnou cenu 600 zlatých (guilder).
V roce 1669 Vermeera dvakrát navštívil bohatý mladý znalec umění Pieter van Beckhout, který si poznamenal, že viděl některé ukázky Vermeerova umění, přičemž nejpozoruhodnějším aspektem na nich byla perspektiva. Na období 1662-1663 a 1670-1671 byl Jan Vermeer opakovaně zvolen do čela cechu sv. Lukáše. V tomto období byl také - spolu s Hansem Jordaensem - povolán do Haagu, kde bylo jeho úkolem posoudit pravost řady obrazů, jež se prodávaly jako díla slavných italských mistrů, mj. Rafaela Santiho a Michelangela.
Roku 1660 se Vermeerova rodina z hostince Mechelen přestěhovala do menšího domu na Oude Langendijk, který vlastnila Janova tchyně. Za francouzské invaze v roce 1672 se příjmy rodiny s jedenácti dětmi rapidně snížily. Válečná doba obchodu s uměním nepřála a na Vermeera zřejmě dolehly finanční problémy. Maloval ještě méně než dřív a je pravděpodobné, že se obavy o budoucnost projevily i na jeho zdravotním stavu. Umírá v roce 1675 a zanechává po sobě vdovu, jedenáct dětí a značné dluhy.

 Vermeerovo zdochované dílo tvoří pouhých 37 obrazů, které tudíž patří k nejvzácnějším vůbec. Po počátečním hledání se Vermeer soustředil na žánrové obrazy poměrně malého formátu, které však vynikají jak kompozicí, tak také živostí a mimořádným zacházením se světlem. Zájem o jeho dílo, dříve málo známé, se probudil v 19. století a od té doby stále roste. O Vermeera se velice zajímali impresionisté (zejména Vincent van Gogh), Marcel Proust, Salvador Dalí a další. Počátkem 20. století jeho obrazy kupovali američtí milionáři za astronomické sumy. Vermeerovy obrazy byly proto také často padělány, proslavil se zejména padělatel Han van Meegeren. Roku 2004 byl obraz Mladá žena u spinetu vydražen za 30 milionů dolarů.
Zdroj: Jan_Vermeer ... je zde vyobrazeno všech 37 děl.

TAJEMNÁ DÍVKA S PERLOU



Po 300 letech není vůbec snadné zjistit, kdo stál Vermeerovi modelem, když namaloval svůj slavný obraz Dívka s perlou. Vermeer nejčastěji portrétoval členy vlastní rodiny, experti se shodují, že Dívka s perlou mohla být nejspíše namalováno podle jeho dcery Marie, již v době vzniku obrazu mohlo být kolem 12 let, nebo podle dcery svého mecenáše Magdalény van Ruijven.
Neexistuje žádný důkaz, že by Vermeerovy stála modelem k obrazu Dívka s perlou služka jménem Griet. A při srovnání s historickým povědomím se tvůrci nespravedlivě provinili na Vermeerově manželce Catharine, kterou líčí jako hysterickou, uvadající a panovačnou ženu. Podle důvěryhodných pramenů Johannes a Catharine byli šťastně svoji, milovali se a měli 15 dětí - což vysoce přesahovalo průměr i 17. století. 
Navíc podle dokumentů byla hlavně Catharine postižena nešťastným, traumatizujícím dětstvím, vyrůstala v rodině, kde otec zneužíval a bil matku a která prošla dramatickým rozdělením. Když potom Johannes předčasně zemřel, zanechal Catharině plný dům dětí a dluhů, o něž se musela postarat.

JAK SI VYPĚSTOVAT AVOKÁDO


a toto je mé druhé avokádo(špičaté) 15.10.2014




3.8.2014 - a avokádo(kulaté) dnes :-) krása! mám radost:-)






neděle 12. října 2014

ZÁZVOROVÉ BRAMBORY



500 g brambor
2 lžíce nastrouhaného zázvoru
1/2 lžičky chilli
1/2 lžičky kmínu
1/2 lžičky kurkumy
1/2 citronu
hrst čerstvé bazalky
sůl, pepř
olej slunečnicový

Brambory si vybereme menší kulaté a rozpůlíme. Smícháme se 2 lžícemi oleje, nastrouhaným zázvorem, chilli, kmínem, kurkumou, solí a pepřem. Podlijeme vodou a dáme do trouby na 45 minut na 200°C. Do upečených přidáme šťávu z půlky citronu a čerstvou bazalku. Nemáme-li čerstvou dáme lžičku sušené. Podáváme z česnekovou sojanézou.
Nechávám v bramborách vrstvu omáčky, nevypékám úplně a smícháním s citronem a bazalkou, to nemá chybu. 


BRAMBORY 
jsou plné minerálů, snižují krevní tlak, posilují svaly, srdce a krevní oběh, stimulují růst, regulují trávení, zahánějí únavu, regulují vodu v těle.

Pocházejí od Inků, do Evropy přivezli Španělé jako exotickou květinu.

Klíčky, je-li jich málo, se odstraní, jelikož jsou toxické, je-li jich hodně, brambory raději vyhodíme.

Brambory oloupané vaříme v malém množství vody, tím se odplaví méně výživných látek s vodu slijeme a použijeme např.do polévky. 

Varný typ A – s hladkou slupkou a lojovitou dužinou žluté či žlutobílé barvy, které mají protáhlý tvar (ledvinky, rohlíčky) a menší obsah škrobu. Ideální pro vaření ve slupce, na bramborový salát, na loupačku.


Varný typ B – jsou brambory polopevné s univerzálním použitím.Vhodné do salátů, gulášů, polévek, jako přílohové a restované.


Varný typ C – s drsnější slupkou a bílou dužinou jsou škrobovité, moučnaté a po uvaření se rozpadají. Tyto brambory jsou vhodné pro přípravu bramborového těsta, knedlíků, bramboráků, bramborových placek a kaší.
 

Lze se setkat i s varnými typy AB nebo BC, to je způsobeno tím, že rozdíly mezi jednotlivými odrůdami nemusí být tak velké aby spadaly jen do jednoho typu.

Rané brambory: Brambory sklizené do 30. června.
Pozdní brambory: Brambory sklizené po 30. červnu.

SALÁT Z ČERVENÉ ŘEPY




1 střední červená řepa
2 střední kyselé okurky
1 stroužek česneku
2 lžičky  olivového oleje
1 lžička citronové šťávy
sůl, pepř
uzené tofu


Řepu uvaříme doměkka, trvá to přibližně 2 hodiny. Spolu s okurkami nastrouháme nahrubo, česnek najemno a přidáme sůl, pepř a chilli. Polijeme olivovým olejem a citronovou šťávou. Můžeme nechat v chladničce proležet. Před podáváním posypeme najemno nastrouhaným uzeným tofu.



ČERVENÁ ŘEPA
má super kombinaci křemíku a kyseliny listové, která vitalizuje buňky = omlazuje! Dále zbavuje mozek jedovatých kovů, podílí se na tvorbě červených krvinek, je bohatá také na draslík, selen. Je výtečná při různých krevních chorobách a nádorových onemocnění. Detoxikuje játra,  snižuje hladinu cholesterolu, je plná antioxidantů, zlepšuje vylučování vody a kyseliny močové, pomáhá při zácpě. Je vysoce zásaditá.


KOPŘIVOVÝ ČAJ se zázvorem


Z kopřiv nasbíraných ještě v září:-)

3 lžíce sušené kopřivy... nebo hrst čerstvé
1 malý kořen zázvoru... asi 5 cm kus
1 l vroucí vody
půlka citronu


Kopřivu vložíme do džbánku, kořen nastrouháme a přidáme ke kopřivě. Necháme 10 minut louhovat, přidáme pokrájený citron a pijeme. Kdo chce, může přisladit třtinovým cukrem, medem, javorovým sirupem nebo sirupem agávovým.

Je to pravý elixír krásy. Rozproudí metabolismus, urychlý trávení, aktivuje spalování tuků, pročišťuje organismus, zbaví jej jedů, čistí pleť, je detoxikační.





KOPŘIVA 
se používá při chudokrevnosti, anémii, a jiných těžkých chorobách krve - čistí totiž krev, podporuje krvetvorbu, při nedostatku mateřského mléka na kojení, potížích látkové výměny a trávení, vodnatelnosti (zevně se omývá nálevem), větrech, zahlenění, obtížném nebo krvavém močení, nemocech a zánětech močových cest, chorobném zadržování moči, vyvolává dobrý průběh stolice, při ekzémech, bolestech hlavy, ledvinovém a močovém písku, vysokém obsahu cukru v krvi i při cukrovce, má dobrý vliv na slinivku břišní, velmi pomáhá při alergiích (senná rýma apod.) - kopřivový čaj pijeme delší dobu, při fistuli (píštěli), hnisavém kuřím oku, plísni nehtu, při rakovině například žaludku - pijte přes den větší množství čaje, Odstraňuje náchylnost k prochladnutí, pomáhá při revmatizmu a dně.

Sbíraná část: List a nať, kterou sbíráme: do 20. května, protože pak je v rostlině hodně dusičnanů. Také ještě můžeme sbírat mladé výhonky v září.  

Zdroj: http://www.zdravinadlani.cz/lecive-rostliny/kopriva-dvoudoma

 

 

čtvrtek 9. října 2014

LEDOVÝ OVOCNÝ ČAJ S POMERANČEM



1 l vroucí vody
5 lžiček ovocného čaje
1/2 pomeranče
1/2 citronu

Vodu uvaříme a čaj v šálku zalijeme a necháme 15 minut louhovat. Poté přecedíme, nalijeme do džbánku, přidáme dobře omytý nakrájený pomeranč a citron i s kůrou a doplníme vodou do litru. Podáváme chlazené.


středa 8. října 2014

PHILOMENA



The real Martin Sixmith and Philomena Lee

Philomena je neskutečný příběh o skutečném, odehrávající se v Irsku 50tých let.  Philomenu jako mladou těhotnou dívku poslali rodiče do kláštera pro "padlé ženy", kde porodila a následně vídala svého syna jednu hodinu denně po 3 roky. Poté byl adoptován americkou rodinou, která si vlastně přijela pro jiné dítě. Matka dítě nikdy nechtěla opustit a  dítě celý život hledala a ustavičně na ně myslela. Hrozný. Šílený a nepředstavitelný. Nutno vidět.


SCHINDLERS LIST


Tento film je fenomenální. Herci úžasní. Příběh krutý. Hudba nepopsatelná. Viděno snad stokrát. Každý by měl. Válka je neomluvitelná. Tyranie zdravému rozumu nesnesitelná.  ... ale kde je pravda? Kdo Oscar Schindler skutečně byl?





OSCAR SCHINDLER 

Oskar Schindler: Prohnaný darebák, kterému uvěřil celý svět?

Dlouho je lehkomyslným bohémem. Ale jen co vidí utrpení Židů, utrácí Oskar Schindler (1908 – 1974) všechny své peníze, aby zachránil co nejvíc nevinných životů! Ačkoli jemu samotnému přitom jde o krk! A nakonec se mu to skutečně daří: Díky Schindlerovi přežije druhou světovou válku 1200 lidí, kteří by jinak skončili v pecích koncentráků… Nádherný příběh, zachycený neméně dokonalým filmem Schindlerův seznam. Filmem „podle skutečných událostí“, jak poznamenává jeho distributor. Zbývalo by jen utřít slzy dojetí, kdyby… Kdyby někteří historici netvrdili, že je to všechno lež!

Málokdo ví, jak Oskar Schindler doopravdy vypadal. Všichni ale známe pohlednou tvář Liama Neesona (*1952). Tento irský herec ztělesňuje údajného dobráka Schindlera ve filmu Stevena Spielberga (*1946). Snímek Schindlerův seznam dostává v roce 1993 sedm Oscarů a postupně vydělává téměř půl miliardy dolarů! Kdo jej ještě neviděl, patří k výjimkám. A zřejmě neexistuje nikdo, koho by tato velkolepá story nedojala. Je přeci o tom, jak ve zpočátku lhostejném člověku vítězí dobro nad zlem… Jenomže o čtyři roky později vydává Jitka Gruntová (*1945) knihu Oskar Schindler, legenda a fakta. Podle této historičky byl slavný lidumil vždy jen prospěchář a pomocnou ruku podával pouze za úplatek!

Raubíř, nebo vlastizrádce?

Na začátku Spielbergova „bijáku“ může postava Schindlera vzbudit negativní emoce. Popíjí s nacisty, chce vydělat na válce a je děvkař (ačkoli by nejspíš měl být věrný své manželce). Na druhou stranu tyto neřesti jsou jaksi lidské, a tedy pochopitelné. Tenhle sympaťák přece nejdřív vůbec netuší, jaké se ve vyhlazovacích táborech dějí hrůzy. A že rád „zapaří“ a líbí se mu holky? No a co… Někteří dějepisci však docházejí k závěru, že coby československý občan byl Schindler i vlastizrádce! Vyjděme z kinosálu do historické reality…

Spásná Mnichovská dohoda

Jak by to bylo krásné, zbohatnout poctivě, nejlépe jako šikovný podnikatel! Oskar Schindler se o to zpočátku pokouší, bohužel neúspěšně. Což by nebylo až tak tragické, kdyby dokázal žít skromně. Ovšem náš lev salónů nejenže nemá obchodní nadání, navíc by rád žil jako král! Neřešitelná situace? Kdepak! Schindler v roce 1935 vstupuje do Sudetendeutsche Partei – politické strany, jež žádá připojení našeho pohraničí k hitlerovské třetí říši! Teď už přichází k penězům lehce. Dostává je, když německé vojenské rozvědce Abwehr pomáhá rozvrátit Československo. Aby to nebylo úplně jednoduché, v červenci roku 1938 je za to zatčen. Z kriminálu ale vyvázne už v říjnu téhož roku. Spravedlivému trestu uniká, protože evropští státníci podepisují Mnichovskou dohodu. Díky ní je Schindler propuštěn coby „politický vězeň“ a smí odjet do pohraničních Sudet, které už patří Hitlerovi…

Továrníkem snadno a rychle

Neodčiní ale člověk třebas i zradu vlastního státu, když zachrání před smrtí 1200 životů? Jenže – je to Schindlerův případ? Pátrejme dál. Je konec roku 1939 a ulice polského Krakowa jsou vylidněné. Jen tu a tam se ozývá němčina. Před pár týdny začala druhá světová válka a nad Polskem už se třepotají vlajky s hákovým křížem. Nacisté mají rázem jednu starost navíc: Kde najít ředitele továren, jež dosud patřily Židům? Nakonec to ale není tak těžký oříšek. A jednu z fabrik dostává na starost i Oskar Schindler! Podle Gruntové stále působí jako německý vojenský zpravodaj, zároveň však získává moc nad mnoha polskými a židovskými dělníky. Stane se teď dobrým člověkem, jako to známe z filmu?

Do bezpečí. Opravdu?

Co bohumilého má Schindler učinit, že jej za to budou chválit i v příštím století? Ve filmu Schindlerův seznam prozře, když v březnu roku 1943 vidí obzvláště brutální likvidaci krakowského ghetta. Při ní je plno trestanců zmasakrováno, zbylí jsou transportováni za město, do nového koncentračního tábora v Plašově (polsky Płaszow). Zde Schindler pár měsíců drží nad „svými Židy“ ochrannou ruku, aby nebyli šikanováni dozorci. A potom dokonce zřizuje pro své pracanty v Brněnci u Svitav fingovaný tábor, v němž se nic nevyrábí a kde mohou chovanci v klidu přečkat zbytek války! To je ve filmovém scénáři. I ve skutečnosti Schindler v létě roku 1944 oznamuje dělníkům, že se rozhodl přestěhovat závod ke svému svitavskému rodišti! Vysvětluje jim, že je tak chce dostat do bezpečí. A ti už za pár týdnů jedou v dobytčácích do Sudet! Jenže…

Obyčejný koncentrák

Nové pracoviště je „jednou z poboček koncentračního tábora Gross-Rosen,“ píše historička Gruntová. Podle ní zde již delší dobu hledali co nejlevnější pracovní síly do místní zbrojovky. Schindler zřizuje novou základnu v těsném sousedství této továrny a jeho svěřenci začínají vyrábět součástky k protitankovým granátům, a to v horečném tempu. „Nesmyslné je tvrzení, že zde nebyla válečná zbrojní výroba, že se kola továrny točila naprázdno a Schindler hotové výrobky kupoval nebo podplácel kontrolní orgány,“ zamítá Gruntová známější, filmovou verzi příběhu. Na výrobu podle historičky dohlížejí příslušníci SS, a ačkoli nechtějí své otroky zcela zničit, rádi by z nich vymačkali maximum. A tak se maká přes deset hodin denně, s prázdným žaludkem. „Úmrtnost byla oproti podobným táborům zhruba dvojnásobná,“ uzavírá Gruntová.

Schindlerův seznam – těch, co zaplatili?

Vraťme se ještě do krakowského léta roku 1944. Představte si, že jste v pozici židovského vězně a víte, co vás čeká v Brněnci: oči esesáků v zádech, galeje, smrtčina kosa ve vzduchu… Chcete do takového pekla? Ano! Protože jinou možností je pouze vyhlazovací koncentrák: konec brzký a téměř jistý! Jenže do Brněnce chce příliš mnoho nebožáků, na každého nezbude místo! Schindler by nyní měl napsat seznam těch, na které se dostane. A právě podle této písemnosti budou později pojmenovány kniha i film. Jenomže „Schindler si vybral jen nějakých 50 až 60 osob,“ domnívá se americký profesor historie David M. Crowe (*1974). Na další vyvolené prý ukazoval Schindlerův spolupracovník Marcel Goldberg. Ten Goldberg, u nějž krátce poté viděli váček briliantů! – Úplatky?!

Zubožení, ale stále ještě živí

Místy to vypadá, že hollywoodští producenti vyluhovali Schindlera ve slaďoučké limonádě. Až se od něj filmový Liam Neeson liší k nepoznání. Ale nelamte ještě nad naší skutečnou postavou hůl a přenesme se do Brněnce 2. května roku 1945. Sovětští vojáci mohou přijet každou hodinou, proto chtějí nacisté zahladit všechny stopy – jinými slovy zlikvidovat všechny svědky! Nenechat na živu nikoho, kdo v továrně dřel – protože by mohl před válečným tribunálem dosvědčit, jak krutě se esesáci k zajatcům chovali. Zdá se, že osud Schindlerových Židů je zpečetěn… Náhle však někdo zasahuje a přemlouvá vojáky, aby nechali dělníky naživu! Nějakému humanistovi se daří přemluvit esesáky, aby Židy ze zdejší fabriky na sklonku války nepozabíjeli! Je to Schindler?!

Citlivý hrdina prchá s neřády

Taky si přejete, aby tím spasitelem utiskovaných byl Oskar Schindler? Aby ta dojemná pohádka, kterou známe z filmového plátna, byla ve svém jádru pravdivá? Leda zlomyslný cynik by toužil po opaku. Nechceme-li se však spokojit s iluzorními fantaziemi a hledáme-li pravdu, musíme si položit další zneklidňující otázku: Když jsou údajně stovky lidí Schindlerovi vděčné za svůj život, proč musí tento hrdina utíkat do jižní Ameriky?! Jak to, že dobrotivý Oskar Schindler končí v Argentině, stejně jako stovky fašistických psychopatů v čele s Josefem Mengelem (1911 – 1979) a Adolfem Eichmannem (1906 – 1962)?! Patří Schindler mezi tato zvířata, anebo se s nimi na jedné lodi ocitá souhrou krutých náhod? Narozdíl od Schindlerova seznamu skutečný život není černobílý. V tomto případě je navíc tak zamlžený a rozostřený, že nemůžeme vyloučit ani jednu z možností!

Němec. Prohitlerovský Němec

Hlasy stovek vděčných Židů mohou po válce zanikat v křiku československých a polských diplomatů. Ti totiž jméno Oskar Schindler připisují na seznam válečných zločinců. Sám obžalovaný jim později dává za pravdu ve své soukromé korespondenci. „Jako Němec jsem měl zájem na připojení německého pohraničí ČSR k Říši,“ píše v září roku 1956 Schindler příteli Ball-Kadurimu do Izraele. „Když jsem v roce 1944 dostal prostřednictvím zbrojního inspektorátu příkaz k přestěhování svého závodu do Sudet, snažil jsem se přirozeně zajistit i přestěhování těch, kteří u mne pracovali, židovských pracovníků,“ píše Schindler v jiném dopise. Dodává, že s podporou vojenských úřadů sestavil jmenný seznam. Jako by nenechal převézt vězně z Plašova do Brněnce z ušlechtilých, nýbrž pouze z chladně ekonomických důvodů! Jak to tedy je?

Udal Schindler Eichmanna?

Jitka Gruntová spekuluje, že na další osudové křižovatce se Schindler potkává s již zmíněným Adolfem Eichmannem. Tento führerův jmenovec byl jedním z hlavních organizátorů holocaustu, a Izraelci jej po válce chtějí potrestat stůj co stůj. Jenže kde ho najít?! Kdyby jim někdo pomohl Eichmanna vystopovat, byl by za to zřejmě štědře odměněn. Dostal by třeba i titul Spravedlivý mezi národy, jejž Židé neudělují jen tak někomu! Možná by mu také zasadili strom v jeruzalémské Aleji spravedlivých. A snad by dokonce sehnali šikovného autora, který by o příteli napsal lichotivý bestseller… Podle Gruntové mohl Schindler ve svém argentinském vyhnanství v 50. letech minulého století hledaného Eichmanna potkat. Vyhandloval za něj svůj čistý štít?!

Pohádkáři, nebo dokumentaristé?

Časově to do sebe zapadá. Eichmann je izraelskými špióny v roce 1960 unesen z Buenos Aires do Jeruzaléma, kde je popraven. Do té doby bezvýznamný Schindler pak náhle dostává významné pocty: titul Spravedlivý mezi národy a vlastní strom v Aleji spravedlivých. A jeden z pamětníků krakowských a brněneckých událostí z ničeho nic (mnoho let po válce) přemlouvá australského spisovatele Thomase Keneallyho (*1935), aby napsal chvalozpěv s názvem Schindlerův seznam. Schindler v tomto románu zachraňuje život 1200 Židům. Steven Spielberg si knihu vybírá jako předlohu pro svůj filmový opus – činí tak zřejmě s nejlepšími úmysly, dokonce věnuje svůj honorář pamětníkům holocaustu… A jelikož oba umělci (spisovatel i filmař) jsou ve svých oborech machři, uchvacují miliardy lidí. Pouze čtenáři a diváci v obcích, o nichž slavní kumštýři vyprávějí, jsou většinou rozčarovaní!

Ten okamžik je klíčový. A nejasný!

Podle jedné z novinových anket považují občané Svitav Schindlera za vykořisťovatele. Prý měl starost o svoje dříče, pouze protože je nemusel platit. Místní historik Radoslav Fikejz (*1973) doplňuje, že „Schindlerův vztah k práci nebyl valný“. A k čemu dospěla polská Komise pro výzkum válečných zločinů? „Knížka Keneallyho, a zvláště film Spielberga, jsou bajkami a vytvořenými legendami,“ cituje Gruntová předsedu komise Ryszarda Kotarbu (*1945). „Všechny jeho eskapády jsem zaplatila – mimomanželské vztahy, nemanželské děti, alkohol i dluhy,“ štká Oskarova manželka Emilie Schindler (1907 – 2001). Nevlídná slova. Stačí ale, aby měl proslulý film pravdu v jediném – a Schindler zaslouží obdiv. Co myslíte: Postaral se právě on o to, aby v květnu 1945 byli vězni ve Svitavách ušetřeni?
Petr Woff
ENIGMA

Dnes 24.6.2015 jsem přečetla knihu Oskar Schindler, legenda a fakta od Jitky Gruntové jedním dechem. Myslím, že je na ní hodně pravdy a že každá doba žádá svého hrdinu - a hrdinové jsem v dějinách vždy pěkně smyšlení podle toho, co je právě potřeba vyjádřit, kam se přiklonit, koho podpořit a jakou část dějin je zrovna potřeba poupravit a ukázat.

COOKIES čokoládové

První cookies vznikly vlastně náhodou. Kuchař použil kousek těsta připraveného na velký koláč, aby otestoval teplotu trouby. A když už bylo těsto upečené, neodolal a ochutnal...


250 g rostlinného tuku Alsan
150 g třtinového cukru
300 g špaldové (hladké) mouky 
  40 g kakaa
     1 prášek do pečiva Alnatura
   14 lžic ovesného mléka
     1 lžička tapiokového škrobu
 200 g hořké 70% čokolády

 
Rostlinný tuk s třtinovým cukrem vyšleháme do pěny a vmícháme mouku, kakao, prášek do pečiva, ovesné mléko a škrob. Vše vymícháme do docela tuhého těsta a přidáme nakrájenou čokoládu. Dvěma lžícemi vytvarujeme na plechu kolečka a pečeme ve vyhřáté troubě na 190°C 20 minut.


můžeme také přidat nasekané ořechy nebo kokos

COOKIES
Drobné sladké pečivo, první předchůdce cookies, doprovázelo už antické vojáky a mořeplavce. Domovem cookies je Holandsko, kde se jim říká koekje. Byli to také přistěhovalí Holanďané, Britové a Skoti, kteří tento druh zákusků přivezl do USA. A spolu s nimi i svou přísnou protestantskou víru, která se odrazila na některých místních názvech tohoto sladkého pečiva. V prvních amerických kuchařkách ještě cookies neměly svůj oddíl, byly řazeny na konci kapitoly o koláčích. Říkalo se jim poněkud nepochopitelně Jumbles.
Americké cookies jsou stejně jako Američané sami směsicí nejrůznějších chutí a stylů, které si přivezli kolonisté ze svých původních domovů. Každá komunita, ať už to byli holandští Mennonité či Amišové nebo moravští novokřtěnci měla vlastní recepty. Hospodyňky na ně byly velmi pyšné. Soutěžily mezi sebou, která je bude mít nejlepší. Rodinné recepty byly přísně tajné.
Lahodnou chutí prosluly zejména cookies z hnědého nerafinovaného cukru, melasy a zázvoru, oblíbené však byly i s rozinkami nebo z lineckého těsta. Ve srovnání s dnešními kousky byly větší, však také osadníci daleko víc fyzicky pracovali. 
Okolo poloviny 20. století pak všechny recepty převálcoval jeden jediný: formičkové cookies podle receptu z hostince Tollhouse. Paní Ruth využila rostoucí obliby svých koláčků a nabídla známému výrobci čokolády, že může otisknout její recept na zadní straně svých čokolád na vaření. Za to dostala doživotně čokoládu zdarma. Ačkoli se od dnů, kdy loď Mayflower přivezla do Ameriky první puritánské osadníky, cookies přece jen změnily, nikdy nevyšly z módy. A stále platí, že domácí, ručně vyrobené jsou daleko lepší než ty z obchodu.

čtvrtek 2. října 2014

CUKETOVÝ KOLÁČ sladký


těsto
350 g nastrouhané vymačkané cukety
250 g třtinového cukru
200 ml vymačkané šťávy z cukety popř.doplněné vodou
350 g špaldové mouky
    6 lžic strouhaného kokosu
    2 lžíce tapiokového škrobu
    1 lžíce mleté skořice
  50 ml oleje
    1 prášek do pečiva Alnatura

Cuketu nastrouháme a vymačkanou odvážíme. Šťávu si slijeme a doplníme do 200 ml vodou. Přidáme zpět k nastrouhané cuketě, přimícháme cukr, mouku, kokos, škrob, skořici, olej a až naposledy prášek do pečiva. Vlijeme do formy  20x30 cm a pečeme 30 minut v troubě vyhřáté na 190°C.

poleva
2 lžíce kakaa
6 lžic moučkového cukru
3 lžíce vody

Kakao utřeme do hladka s cukrem a vodou. Vodu přidáme podle potřeby, tak aby poleva nebyla moc řídká ani hustá.