Víme kam vlastně patříme, odkud jsme, kam jdeme, kam směřujeme, koho milujeme... a jestliže to ve svých srdcích víme a cítíme, proč s tím tak často nic neděláme... náš život přeci musí mít ještě jiný význam, dávat nějaký smysl, hlubší, silnější...

Translate

úterý 29. prosince 2015

MUŽ NA LANĚ

 
Philippe Petit

Film je úžasný, úplně jsem prožívala, když byl na laně mezi věžemi, tak jsem se bála, že spadne.
 
 Mrakodrapy sahaly do výšky 415 a 417 metrů a dělila je vzdálenost přes 40 metrů. A on měl rád výzvy. Před 41 lety přešel dobrodruh Philippe Petit mezi newyorskými dvojčaty. Bez povolení a bez zajištění. Jeho výkon bývá nazýván největším uměleckým zločinem 20. století. V ulicích ho sledovalo sto tisíc lidí.

Narodil se ve Francii v roce 1949 a už od dětství bylo zřejmé, že ho nečeká život konformního občana. Za vzpurné chování byl vyhozen z pěti škol a v patnácti se prostě sebral a utekl z domova.

O rok později se začal živit jako novodobý potulný trubadúr. Učil se pantomimu, šerm, jízdu na koni, lezl po skalách, věnoval se dokonce býčím zápasům.

Co byla ale pro jeho další život nejpodstatnější, pustil se i do provazochodeckého řemesla. "Během roku jsem se naučil vše, co můžete na laně dělat," vzpomíná. "Zvládl jsem salto dopředu i dozadu, jízdu na jednokolce, na kole, sedět na laně na židli."
Spokojený ale nebyl. "To je toho," říkal si. Začal se tradičním trikům vyhýbat a šel vlastní cestou.

A ta směřovala vzhůru, proklatě vzhůru. Lákalo ho chození po laně v extrémních výškách a tam, kde by to nikdo nečekal. S legálností svých kousků si hlavu rozhodně nedělal, naopak, fakt, že je prováděl bez povolení, jeho umění posunovalo za hranice světa spoutaného normami a pravidly. "Cítit se jako zločinec je součástí mého života," říká ještě dnes.

V roce 1971 podnikl svůj první ilegální kousek, když se prošel na laně mezi věžemi Notre Dame, kulisou pro jeho další vystoupení se stal Harbour Bridge v Sydney.
 
Vrchol však měl přijít v roce 1974, vlastně jen pár let poté, co se na laně naučil chodit. "Nejvyšší budovy na světě přišly na začátku mé kariéry, ne na konci, jak by to mělo být," přiznává.
 
Že mezi mrakodrapy přejde, napadlo Petita v roce 1968 v čekárně u zubaře, kde v jednom časopisu našel článek o stavbě dvojčat. V té době mu bylo osmnáct let.
Přípravy trvaly celkem šest let. Během té doby letěl Philippe několikrát do New Yorku a obě věže mnohokrát navštívil. Nejčastěji ilegálně v přestrojení za stavbaře, ale také jako novinář, fotograf či obchodník s falešnými doklady. On a jeho přátelé pořídili fotografie budov zvenku z helikoptéry i zevnitř a získali i plány částí budovy.

 

 
V noci ze 6. na 7. srpna 1974 se dvěma skupinám spiklenců podaří proniknout do obou budov. Předstírají, že vezou objednané zboží. Mají falešné doklady a faktury ke zboží. Ostatně, v balících je místo deklarovaných věcí veškeré provazochodecké vybavení. V severní věži jsou Philippe, Jean Francois Heckel a Američan Donald, v jižní věži Jean Luis Blondeau a Američan Albert. Ti mají v tubusech místo plánů luk a šípy.

Oběma skupinám se podaří vynést vybavení až na střechu budov. Vystresovaného a nešikovného Donalda posílá Philippe záhy dolů. V noci, když utichne všechen ruch a hlídači nejsou na obchůzce, vystřelí Jean Luis z jižní budovy šíp, k němuž je uvázán lehký rybářský vlasec. Philippe jej nalezne na samém okraji své budovy. Za vlascem je přetažen tenký provázek, pak silnější nylonové lanko a nakonec následuje 200 kilogramů těžké ocelové lano.

 


Několik následujících hodin obě dvojice přetahují lano, které sklouzlo příliš hluboko. Na jižní budově dochází k neshodám, které končí tím, že Albert odmítne v přípravách pokračovat. Na vytažení těžkého ocelového lana zůstává Jean Luis sám. V určitých částech od něj vedou do stran stabilizační lana, takzvaná cavaletti, která je nutné ukotvit a napnout. "Napnuté lano má tendenci se prohýbat, pohybovat do stran, a protože je spleteno a napnuto, také kroutit," vysvětlil Petit.

Všichni tři zbývající spiklenci horečně pracují až do svítání. Philippe má několikrát pocit, že to nemohou stihnout, že až na střechu dorazí první dělníci, stále nebudou hotovi. Přes veškeré pochyby a návaly pocitů bezmoci se jim podaří před sedmou hodinou ráno práce ukončit, lano bezpečně ukotvit a napnout.

Philippe se na něj poprvé vydává v sedm hodin a patnáct minut. Jeho balanční tyč měří 8 metrů a váží 25 kilogramů. Mezitím jeho přátelé dole způsobí první shluky lidí: "Podívejte se! Tam nahoře! Provazochodec!" Zprávu o provazochodci mezi dvojčaty dostávají také noviny, rádia a televize.


Philippe poprvé projde po 43 metrů dlouhém laně na střechu jižní budovy a objímá se svým přítelem Jean Luisem. Pak pokračuje v představení. Celkem osmkrát projde mezi budovami, na lano si sedne i lehne, povídá si s poletujícím rackem, usmívá se a salutuje divákům, policistům a členům ochranky, kteří se shromáždili na obou budovách. Po 45 minutách, když začne slabě pršet a policisté začnou vyhrožovat, že lano povolí nebo přiletí s helikoptérou, Petit své představení ukončí. Dole, 400 metrů pod nataženým lanem, jej sleduje asi sto tisíc lidí.
 Zdroj: text: idnes - xman, foto: internet

pondělí 21. prosince 2015

YULE - ZIMNÍ SLUNOVRAT, VÁNOCE

 2013

Přibližně na 21. prosince našeho kalendáře připadá zimní slunovrat. Pro Kelty, kteří ctili chody přírody, to samozřejmě znamenalo příležitost k oslavám. Někdy kolem tohoto data započala slavnost, která podle některých pramenů trvala dvanáct dní (nocí). Věří se, že právě těchto „dvanáct velkých nocí“ dalo název dnešnímu svátku „vánoce“.

 K oslavám patří zapalování ohňů na poli a rituální posvěcení obilí. Již od keltských dob je známé takzvané „vánoční poleno“. Poleno, které pochází ze stromu na vlastním pozemku nebo je získáno darem, se přitáhne do domu, ozdobí se cesmínou, břečťanem a jmelím, polije pivem a zapálí. Je prvním polenem, které zažehne oheň zimního slunovratu, jenž – jako i u ostatních důležitých keltských svátků – hraje nepostradatelnou roli. Popel z tohoto polena se pak zahrabává do půdy a přidává do krmiva domácích zvířat, aby byli požehnaní Sluncem, které hořící poleno představuje.

Vikingové pořádali hostiny, na kterých nechyběly koláče, ořechy a podobně. Domů se nosily větve nebo stromky, na které se věšely obětiny pro bohy a místo dnešní špičky se připevňovaly hroty kopí. Oslavy  končí většinou 1. ledna, přičemž závěrečná fáze se nese v duchu maškarních průvodů a nošení masek. Při průvodech kostýmů se dělal co největší hluk, aby se odehnali zlí duchové. Poslední den oslav je zasvěcen Freyovi a na jeho počest se koná velká hostina.

Naše rozkrajování jablka pochází od Slovanů – i oni zjišťovali z jádra jablek nebo ořechů, jak jim bude sloužit zdraví. Využívala se i cibule: podle jejích rozložených plátků se soudilo, jestli bude příští rok počasí příznivé pro sklizeň. Pekl se obřadní chléb, který se jedl až na nový rok, zapalovaly se svíce a z jejich plamene se věštilo.

Koleda je slovo pocházející z dob antiky, kdy se místní kultury stýkaly s Římskou říší. Je odvozené z římského calendae (= první den v měsíci a počátek roku, z tohoto slova se poté vyvinul i výraz kalendář). Tuto slovanskou koledu dnes známe jako křesťanské koledování a chození tří králů. Slované tento svátek uctívali obcházením s figurou dítěte, která představovala právě zrozené slunce, tedy obraz začátku nového ročního cyklu. Chodilo se od domu k domu s písněmi a říkadly a prosilo se o obdarování. Štědrost zde zaručovala bohatství v příštím roce. Po koledě následovaly maškarní průvody a hry.


 2013

RITUÁLY


Pohřběte symbolicky vše, co se událo v tomto roce a co si již nechcete brát dále s sebou. Můžete to dát do krabice nebo spálit.

Zapalte svíce za zapomenuté zesnulé z vašeho okolí - pošlete světlo svým drahým zesnulým a svým duchovním učitelům.

Ozdobte oltář v zelené, červené a zlaté. Mezi vánoční barvy patřé také purpurová. Na oltář patří stálezelené jmelí a symbol slunce - například zlatá svíce nebo hvězda. Tradičním pohanským symbolem slunce je svastika a triskel.

ČAROVÁNÍ

Stůl se obepínal řetezem, kvůli soudržnosti rodiny, pod talíř se dávají mince a šupiny, aby nechyběly peníze, Vyrábí se lodičky ze skořápek vlašských ořechů, do kterých se vloží a zapálí svíčky, které se nechají plout na vodě. Lije se olovo, ze kterého se následně věští a hází se střevícek, když je špička otočena ke dveřím, dotyčný bude cetovat nebo se odstěhuje.

 
 Zdroj: http://www.pohanskafederace.cz/pohanske-vanoce/, čarovné zrcadlo, kniha Malá encyklopedie Vánoc

neděle 20. prosince 2015

ANGLICKÝ VÁNOČNÍ PUDING

 Tak, určitě nemá vypadat takto... dělala jsem čtvrtinovou dávku, nešel mi vyklopit a přestože jsem ho dělala více než 8 hodin, neztmavnul mi, ale chuťově je vynikající. Zkusím znovu a uvidíme♥

Typický pudink vařený v páře se sušeným ovocem, kořením a rumem je tradičním zakončením anglické vánoční večeře.

 Vánoční puding obklopují pověry. Jedna z nich říká, že by měl obsahovat třináct ingrediencí, které představují Ježíše a jeho učedníky. Je zvykem, že puding míchají všichni členové domácnosti, jeden po druhém dřevěnou lžící. Také se do něj přidává mince - ten, kdo ji najde, bude mít celý rok štěstí. Na zahánění zlých duchů se polévá "hořící" brandy.


puding
 77,5 g rostlinného tuku
 105 g hrozinek
20 g sušených švestek
52,5 g třtinového cukru
kůra z jednoho citronu
1/4 lžičky směsi koření (skořice, hřebíček, zázvor)
menší špička lžičky muškátového oříšku
52,5 g strouhanky z bílého pečiva
25 g hladké mouky
 20 g sekaných mandlí(dala jsem mleté)
32,5 ml rumu
šťáva z jednoho citronu
1 pečené malé jablko oloupané a rozmačkané



koňakové máslo
125 g rostlinného tuku
125 g moučkového cukru
45 ml koňaku

Hrozinky, citronová kůra, pokrájené sušené švestky, pečené jablko, šťáva z citronu a rum smícháme v míse a necháme přes noc marinovat. Druhý den smícháme s ostatními ingrediencemi a rozpuštěným tukem. Pudinkovou formu vymažeme tukem a směs do ní vlijeme. Přikryjeme volně pomazaným papírem na pečení. Formu dáme do hrnce s vodou na pařák a vaříme 6 hodin. Podle potřeby doplňujeme vodou. Necháme vychladnout. Před podáváním vaříme 2-3 hodiny. Podáváme s koňakovým máslem.

EVEREST film

 
 Výška 8850 m a teplota na vrcholku se dle roční doby pohybuje od –36 °C do –19 °C.
 Pro velmi trénované sportovce výstup v průměru trvá 12 hodin.
 Při pokusu o zdolání hory však během let zahynulo kolem 200 lidí.

Mount Everest (tibetsky ཇོ་མོ་གླང་མ, Džomolangma; nepálsky सगरमाथा, Sagarmátha), je s nadmořskou výškou 8850 m n. m. (podle starších údajů i 8848 m n. m.) nejvyšší hora na Zemi. Mount Everest vznikl spolu se zbytkem Himálaje kolizí indické a eurasijské kontinentální desky. Hora je pojmenována po britském geodetovi George Everestovi.

Pohoří Himálají stále roste díky neustálému tlačení Indické desky na Eurasijskou, v důsledku čehož se zvětšuje i nadmořská výška Mount Everestu.

Mount Everest se tyčí v Mahálangurském Himálaji v nepálském regionu Khumbu na hranici s Čínou (s Tibetskou autonomní oblastí; západní a jihovýchodní vrchol tvoří hranici). Na nepálské straně je součástí národního parku Sagarmatha, který je součástí světového dědictví UNESCO. Na severní straně se nachází „Qomolangma National Nature Reserve“.

Edmund Hillary a Tenzing Norgay uskutečnili 29. května 1953 prvovýstup na horu. Mount Everest od té doby přitahuje mnoho profesionálních horolezců, ale i fyzicky zdatných lezců a klientů. Výstup jihovýchodní cestou z Nepálu není technicky příliš obtížný, nebezpečím však může být akutní horská nemoc, výkyvy počasí a vítr.


0009 
Mrtvá těla se zde nechají jen tak ležet, na místě kde zemřeli...

Nikdy nebyla nalezena těla Andy "Harolda" Harrise a Douga Hansena. Další expedice našla tělo Roba Halla téměř dva týdny po jeho smrti, jeho vdova Jan požádala, aby ho nechali tam, protože jeho poslední přání by bylo s největší pravděpodobností zůstat na hoře. Jak je uvedeno ve filmu, tělo Scotta Fischera našel jeho přítel Anatoli Boukreev. Boukreev našel také tělo Yasuko Namba téměř o rok později. Postavil primitivní hrob z kamenů, aby byla chráněna před mrchožrouty. Když to její manžel zjistil, financoval další výpravu a ta snesla její tělo z hory.


Tragédie na Mount Everestu (1996)

 

 

 Ve dnech 10. a 11. května 1996 došlo k sérii tragických událostí na hoře Mount Everest, která vedla k smrti 8 horolezců. Až do roku 2014, kdy lavina zabila 16 nepálských šerpů, se jednalo o nejtragičtější nehodu na této hoře. Série knih a článků věnovaných této události vzedmula vlnu kritiky na adresu jednotlivých členů zúčastněných expedic, stejně tak jako celkové myšlenky komerčních expedic v Himálajích.

 

 

 Tragédie roku 1996 zasáhla 2 společnosti, které se zabývaly komerčními expedicemi na Mount Everest - Mountain Madness Američana Scotta Fischera a Adventure Consultants Novozélanďana Roba Halla. Rob Hall byl z této dvojice zkušenějším. Jeho společnost fungovala bezproblémově již několik let, naproti tomu Fischer zažíval teprve druhou sezónu poté, co v roce 1995 vrcholu Everestu nedosáhl ani jeden z jeho klientů. Obě skupiny tvořila trojice vůdců, 8 klientů a tým šerpů (lezoucích i nosičů). K výstupu využívali jižní cestu z Nepálu. Jelikož obě společnosti stanovily vrcholový útok na 10. května, rozhodli se od jisté fáze spolupracovat. Výstup na vrchol plánovala také výprava společnosti IMAX, která zde natáčela dokument Everest. Vzhledem k počtu horolezců z ostatních skupin (10. května stanulo na vrcholu 24 lidí), se tým IMAX rozhodl svůj výstup o několik dní odložit. Možná tím zabránili většímu rozsahu celé tragédie a později se mohli zúčastnit záchranných prací.

 Photo: Ed Viesturs speaks via radio to climbers stuck in a storm on Mount Everest in 1996.

Již při vynášení zásob do výškových táborů v dubnu 1996 onemocněl jeden z Fischerových šerpů Ngawang Topche vysokohorskou nemocí. Přes všechny snahy nenabyl vědomí a v červenci téhož roku zemřel v nemocnici na komplikace spojené s otokem plic. K dalšímu úmrtí došlo 9. května, kdy se při pádu zabil člen taiwanské expedice Chen Yu-Nan. I přes jeho smrt se zbytek expedice rozhodl ve výstupu na vrchol pokračovat.

  

Rob Hall



10. května

10. května krátce po půlnoci se obě skupiny vydaly ze IV. výškového tábora směrem k vrcholu hory. Při dosažení tzv. Balkónu (8350 m. n. m.) se jejich postup zastavil, jelikož zde nebyla upevněna fixní lana. Tento úkol měli na starost šerpové. Dodnes není jasné, proč je nezajistili. Několik rychlejších klientů nabídlo při upevňování lan pomoc, tento postup však nebyl kvůli bezpečnosti akceptovatelný. Lana tak upevnili šerpové společně s vůdci. Stejný problém nastal při dosažení tzv. Hillaryho výšvihu. I zde došlo k velkým průtahům. Pomalejší klienti dohnali ty rychlejší, vytvořila se fronta a výstup se zpomalil. Několik horolezců se již kvůli zimě a vyčerpání otočilo k sestupu. 13:00 bylo určeno jako hraniční čas pro dosažení vrcholu, který umožňoval návrat do IV. výškového tábora ještě za světla. V bezpečném limitu nedosáhl vrcholu nikdo. Prvními na vrcholu byli Anatolij Bukrejev (vůdce), Andy Harris (vůdce), Neil Beidleman (vůdce), Jon Krakauer (klient), Martin Adams (klient), Klev Schoening (klient) a skupina šerpů. Ostatní včetně Halla a Fischera se k vrcholu teprve blížili.

Okolo 15:00 se objevily první bouřkové mraky a začalo sněžit. Zvedl se silný vítr a značně se snížila viditelnost. Krátce poté dosáhl vrcholu i Hall. Ačkoliv minula mezní doba pro bezpečný návrat, Hall zůstal, aby počkal na klienta Douga Hansena, který měl vážné problémy. Hansen dosáhl vrcholu až kolem 16:00[2]. Beidleman cestou dolů potkal Fischera, který jevil známky naprostého vyčerpání. Protože již dávno minul čas na bezpečný návrat, Beidleman usoudil, že je Fischer už na sestupu. Ten však, zřejmě pod efektem výškové nemoci, postupoval stále nahoru.[3] Při sestupu však zkolaboval. Skupina šerpů mu pomohla o několik desítek metrů níže, nemohli však pokračovat a proto ho zanechali ve společnosti Makalu Gau z taiwanské expedice. Ten nemohl sestoupit kvůli vážným omrzlinám a úplnému vyčerpání.

V 17:30 se vysílačkou z Hillaryho výšvihu ozval Rob Hall. Oznámil, že Hansenovi došel kyslík, ztratil vědomí a nemůže pokračovat. Krátce poté se počasí ještě zhoršilo. Vůdce Andy Harris se vlivem nedostatku kyslíku začal chovat iracionálně, zřejmě zabloudil a zemřel po pádu do hluboké propasti[4]. V noci zůstala pod vrcholem Everestu skupina tvořená vůdci Neilem Beidlemanem a Mikem Groomem, klienty Timem Madsenem, Sandy Hill Pittmanovovou, Klevem Shoeningem, Charlottou Foxovou, Lene Gammelgaardovou, Yasuko Nambou, Beckem Weathersem a dvěma šerpy. V téměř nulové viditelnosti nemohli pokračovat směrem dolů. Rozhodli se proto počkat, až se bouře trochu uklidní[3].

V tu samou dobu se na severní, tibetské, straně hory pohybovala skupina tvořená třemi členy indické pohraniční policie. Ti se mylně domnívali, že dosáhli vrcholu hory, když na jednom z předvrcholů pokladli dary a provedli několik náboženských rituálů. Během sestupu se trojice ve sněhové bouři zřejmě rozdělila a všichni zemřeli. Později se podařilo nalézt pouze tělo Tsewanga Paljora. To zůstalo na viditelném místě a dodnes slouží jako orientační bod při výstupu severní cestou. Známý je také jako Green Boots.

 

11. května

Krátce po půlnoci se bouře utišila natolik, že se skupina tvořená Beidlemanem, Gammelgaardovou, Groomem a Shoeningem mohla vydat pro pomoc. Krátce poté se podařilo Bukrejevovi najít zbylou pětici. Zjistil, že Weathers a Namba jsou na pokraji smrti. Podle svého uvážení je zanechal na místě. Pittmanová reagovala na podané steroidy a proto jí, Madsena a Foxovou mohl odvést do bezpečí.

Dvojice šerpů později nalezla Weatherse a Nambu, ale byli přesvědčeni o tom, že jim nelze pomoci a proto jim alespoň odstranili led z obličejů a odešli. Weathers se však později vzpamatoval a ačkoliv byl téměř slepý a s vážnými omrzlinami končetin a obličeje, vlastními silami se dokázal dostat do tábora.[6] Tam opět málem zemřel, když na něj spadl stan a téměř ho zadusil. Ráno se vysílačkou ozval také Rob Hall, který sdělil, že Hansen je pryč. Oznámil také, že jeho kyslíková maska zamrzla a ačkoliv ji opravil, bude mít kvůli omrzlinám potíže sestoupit. Později odpoledne se ozval znovu a poprosil o přepojení na svou manželku, které řekl, že má dostatečné pohodlí a aby se o něho nebála. Pravděpodobně krátce poté zemřel. Ještě téhož dne se skupina šerpů vydala na pomoc Fischerovi. Našli ho ve společnosti Makalu Gau, ale na rozdíl od něho Fischerovi již nebylo pomoci. Weathers i Gau byli sneseni do nižších partií hory a evakuováni pomocí vrtulníku. Oba se uzdravili, ale jejich omrzliny si vyžádaly rozsáhlé amputace. Gau přišel o všechny prsty, Weathers o pravou ruku, všechny prsty na levé a nos. Bukrejev se ještě jednou vypravil nahoru ve snaze pomoci Fischerovi. Našel jeho i Nambu, oba však byli již mrtví. Těla alespoň zakryl kameny.


 

 Beck Weathers

 

Příčiny

Několik okolností svým dílem přispělo k celkovému rozsahu neštěstí
Přítomnost Krakauera a Pittmanové
Jon Krakauer byl na expedici vyslán jako reportér známého časopisu Outside. Jeho úkolem bylo napsat reportáž o komercializaci himálajských expedic. Fischer velice stál o takovou reklamu, jelikož jeho podnikání se teprve rozbíhalo, avšak Hall nakonec nabídl časopisu výhodnější podmínky a tak se Krakauer stal členem jeho týmu Adventure Consultants. Mezi oběma skupinami panovala značná rivalita a Fischer s Hallem zřejmě nechtěli připustit, aby se jejich klienti v přítomnosti novináře nedostali na vrchol Everestu. To mohlo vést k jejich chybnému rozhodnutí pokračovat ve výstupu i v pozdějších hodinách s vědomím možných problémů při návratu. V týmu Mountain Madness zase působila Sandy Hill Pittmanová. Ta byla manželkou bohatého televizního magnáta a o svém výstupu psala na web NBC Interactive Media. Patřila k ostře sledovaným celebritám mimo jiné kvůli svým dobrodružným výpravám.
  
Scott Fisher Memorial
Chybná organizace
Hall a Fischer udělali během výstupu sérii závažných pochybení, která přímo či nepřímo zavinila celou tragédii. Zásadním bylo nezajištění lan od Balkónu na vrchol. Není jasné, proč k tomuto problému došlo, protože oba zemřeli a nemohli tak selhání vysvětlit. Výsledkem této chyby bylo fatální zdržení obou výprav. Podle Bukrejeva také minimálně Fischer věděl o blížící se bouři. Své klienty však předem nevaroval. Hall zásadně selhal, když se rozhodl počkat i přes pozdní hodinu na Douga Hansena. Ten se o zdolání Everestu s Adventure Consultants pokusil už o rok dříve. Nedaleko vrcholu ho však Hall kvůli obavám o jeho bezpečnost otočil k sestupu. Hansen od Halla získal slevu na výstup v roce 1996, což měl být i jeho poslední pokus. Hall se tak zřejmě cítil zavázán a chtěl dostat Hansena na vrchol za každou cenu bez ohledu na nebezpečí, do kterého se dostali. Oba za tento risk zaplatili životem. 
 
Nízká kvalita klientů
Ačkoliv měli všichni klienti předchozí zkušenosti s horolezectvím, z šestnácti se o zdolání nějaké osmitisícové hory pokusili pouze tři: Stuart Hutchinson, Pete Schoening (prvovýstup na Gašerbrum I) a Charlotte Foxová. Během výstupu svědci zaznamenali, že jeden z šerpů Pittmanovou nahoru doslova vlekl na krátkém laně. Stejné problémy měla i Yasuko Namba, která prakticky celou dobu zaostávala. Od jedné chvíle se nemohla postavit na nohy. Příčinou Fischerova vyčerpání mohl být neplánovaný sestup s málo zkušeným klientem Dalem Krusem, kterého musel s příznaky vysokohorské nemoci eskortovat už z druhého výškového tábora.


 


Krakauer vs. Bukrejev
Rok po neštěstí vydal Jon Krakauer knihu Peklo blízko nebe, ve které nabízí své svědectví a pohled na celou událost. V jedné pasáži kritizuje Bukrejeva za to, že jako jeden z vůdců expedice nepoužíval při výstupu kyslíkový přístroj, což vedlo k tomu, že kvůli hrozícím omrzlinám zanechal klienty bez dohledu a sám sestoupil do výškového tábora. Bukrejev na tuto kritiku reagoval ve své knize "The Climb", kde zdůraznil, že sám zachránil 3 lidské životy (Foxovou, Pittmanovou a Madsena). Jako důvod pro nevyužití kyslíkové masky uvedl falešný pocit bezpečí, které maska dává. Do tábora sestoupil údajně proto, že si byl vědom blížící se pohromy a chtěl včas zajistit záchranou akci. Podle Krakauera svá tvrzení často měnil a později uváděl, že z vrcholu vyrazil dříve než ostatní proto, aby dovedl klienta Martina Adamse do bezpečí. Ten však Bukrejevovi nestačil a sestoupil sám. V dokumentu pro National Geographic podpořil Krakauerovo tvrzení Beidleman, kterému na vrcholu hory Bukrejev údajně řekl, že je mu zima a musí sestoupit. Zastánci Bukrejeva kritizovali Krakauera za to, že jako laik ve své knize a novinovém článku kritizuje počínání zkušeného horolezce s mnoha úspěšnými výstupy. Bukrejev zemřel v roce 1997 po pádu laviny na Annapurně.

 

Kritika prominentních členů expedice

Ačkoliv se z Krakauerovy knihy stal bestseller a klasika svého žánru, sám autor nebyl ušetřen kritiky. Veřejnost ho vinila z toho, že se osobně nepokusil kohokoliv zachránit. Krakauer odmítl tato obvinění s tím, že byl po svém výstupu naprosto vyčerpán a nemohl tak jakkoliv pomoci. Krakauera kritizovala i Jane Arnoldová, vdova po Robu Hallovi. Podle ní se dopustil neetického jednání když zveřejnil přepis jejich posledního hovoru, během kterého, mimo jiné, vybírali jméno pro svou nenarozenou dceru. Krakauer následkem této expedice trpěl dlouhou dobu posttraumatickou stresovou poruchou a svou účast popsal jako "největší chybu svého života". Peníze získané prodejem knihy věnoval na pomoc tomuto regionu. Sandy Hill Pittmanová se výstupem na Everest stala teprve druhou ženou na světě, která zdolala sedm vrcholů Koruny planety. Její výkon však zůstal ve stínu tragédie. Veřejností byla vnímána jako rozmazlená milionářka, která se nechala na vrchol vynést za peníze. Po této kritice se odstěhovala do Londýna.

Zdroj: Wikipedia, internet
 
Osud indické expedice
Velitel indo-tibetské pohraniční policie obvinil japonskou výpravu, která se ve stejný den také pokoušela o výstup severní stěnou, z toho, že nepomohli jejich týmu, aby tím neohrozili vlastní výstup. Japonská strana popřela, že by při výstupu na kohokoliv narazili. Při sestupu údajně potkali několik horolezců. Nezdálo se však, že by měli nějaké problémy a nebylo možné ani potvrdit, k jaké výpravě patřili. Naopak se ukázalo, že indická expedice odmítla japonskou materiální i osobní pomoc při pátrání po ztracených členech výpravy a velitel Indů svá tvrzení později odvolal.


 


Seznam obětí


Rob Hall Nový Zéland Adventure Consultants
Scott Fischer USA Mountain Madness
Yasuko Namba Japonsko Adventure Consultants
Doug Hansen USA Adventure Consultants
Andrew Harris Nový Zéland Adventure Consultants
Tsewang Samanla Indie Indo-tibetská pohraniční policie
Dorje Morup Indie Indo-tibetská pohraniční policie
Tsewang Paljor Indie Indo-tibetská pohraniční policie

sobota 19. prosince 2015

SUŠENÉ ŠVESTKY V HOŘKÉ ČOKOLÁDĚ

 547c513dd535cfd70f000197.jpeg

200 g sušených švestek
100 g hořké čokolády
20 g rostlinného tuku
mandle


Mandle spaříme a oloupeme. Do každé švestky na místo pecky, dáme jednu mandli. Hořkou čokoládu rozpustíme ve vodní lázni a přidáme rostlinný ruk. Mícháme do rozpuštění. Sušené švestky s mandlí vložíme do rozpuštěné čokolády a v čokoládě "obalíme". Dáme na talíř a v chladničce necháme ztuhnout. Uložíme do uzaviratelné dózičky a necháme v  chladničce.

Švestky můžeme nechat několik hodin marinovat v rumu.

neděle 13. prosince 2015

CHILLI ČOKOLÁDOVÁ PĚNA



100 g hořké čokolády
3 žloutky
50 ml horké melty
1/2 lžičky mletého chilli

Hořkou čokoládu nalámeme a s chilli a vložíme do mixéru. Přidáme žloutky a mixujeme. Otvorem ve víčku přiléváme horkou meltu, čokoláda se rozpůstí na hladký krém.

PICKLES - KVAŠENÁ ZELENINA

 Nemám ráda syrovou cibuli, proto ji ani nedávám, jinak dáme půl na půl s mrkví.

Mléčně kvašená zelenina je tradiční a velmi zdravý způsob zpracování zeleniny. Při tomto způsobu úpravy zeleniny vzniká velké množství vitamínu C, enzymů, laktobacilů a kyseliny mléčné. Tato zelenina zlepšuje naše trávicí schopnosti i působí symbioticky na naše osídlení střeva. Mléčné kvašení je vlastně tradičním způsobem konzervace zeleniny, kde kyselina mléčná zajišťuje její stabilitu. Mléčně kvasit můžeme mnoho druhů zeleniny: mrkev, cibuli,ředkve, ředkvičky, červenou řepu, zelí,okurky, cukety, růžičky květáku, kapustu. Zelenina má být pěkná, dobře vyzrálá a nezkažená.



500 g bílého zelí
500 g mrkve
15 g soli
kmín, bobkový list nebo koření podle chuti

Zelí nakrouháme najemno a mrkev nahrubo. Smícháme se solí ve velké míse a pořádně rukama promačkáme, aby zelenina začala pouštět šťávu. Okořeníme a napěchujeme do čisté nádoby, přikryjeme igelitem a uzavřeme. Necháme 4 dny na místě teplém okolo 20°C. Když je zelenina zkvašená, je v ní hodně šťávy a je měkká. Sníme a jestli nám něco zbyde uchováváme v chladničce v zavařovacích sklenicích pěkně ponořené v šťávě. Takto můžeme uchovat několik měsíců.


NĚCO PRO ZDRAVÍ

Je to skvělý pomocník při detoxikaci a boji proti nemocem. Zvyšuje imunitu a odolnost vůči vnějším vlivům. Posiluje organismus proti infekcím, zánětům, bakteriím a virům. Obnovuje přirozenou mikroflóru střev, a proto napomáhá vstřebávání a správnému vyprazdňování. V poslední době se také spekuluje o jejích příznivých účincích při léčbě a prevenci rakoviny. Díky enzymům a minerálům, které kvašení v zelenině aktivuje, se stává blahodárným produktem, který bychom měli  mít na talíři denně.

sobota 12. prosince 2015

KOKOSOVÉ KULIČKY nepečené



 150 g strouhaného kokosu
4 lžičky kokosového oleje 
4 lžičky javorového sirupu
4 lžičky kokosového mléka 

hořká čokoláda
rostlinný tuk



Strouhaný kokos smícháme s kokosovým olejem, javorovým sirupem a kokosovým mlékem. Všechny igredience by se měli spojit tak, abysme mohli utvořit kuličky, popř. přidáme kokosový tuk. Hořkou čokoládu rozpustíme na vodní lázni a přidáme trošku rostlinného tuku, aby čokoláda byla tekutější. Kuličky v čokoládě obalíme a necháme vychladit v chladničce. 

BARBORKY

 


Třešňové barborky se řežou 4. prosince a rozvíjejí se o zimním slunovratu. 

Mají také čarovnou moc.  Uříznuté se vloží do nádoby s vodou a čeká se, za kolik dní od uříznutí vykvetou. Číslo dne je poté číslem měsíce, který bude pro dotyčného ten nejšťastnější v následujícím roce.
 
Na památku panny a mučednice Barbory, si svobodná dívka může předpovědět svatbu. Pokud větévky rozkvetou, dívka se do roka vdá.

pondělí 7. prosince 2015

PRACNY

S vanilkovými rohlíčky

160 g rostlinného tuku
350 g pšeničné celozrnné mouky
70 g strouhaných lískových oříšků
110 g třtinového cukru
1 lžička mletého lněného semínka
3 lžičky vody
6 lžic kakaa
1/2 lžičky skořice



Mouku, oříšky, cukr, kakao a skořici dáme do mísy. Přidáme změklý tuk a umleté lněné semínko smíchané s vodou. Uhněteme hladké těsto, které vtačíme do formiček na pracny. Vložíme do trouby vyhřáté na 200°C a pečeme dozlatova. Chceme-li můžeme ještě pocukrovat moučkovým cukrem.

neděle 6. prosince 2015

HUSARSKÉ KOLÁČKY




200 g pšeničné celozrnné mouky
50 g tapiokového škrobu
50 g třtinového cukru
150 g rostlinného tuku
1 lžička mletého lněného semínka
3 lžičky vody 
2 lžíce citronové šťávy

malinový džem



Mouku smícháme se škrobem, cukrem, citronovou šťávou a změklým tukem. Přimícháme mleté lněné semínko smíchané s vodou a vmísíme do těsta. Vytvoříme hladké těsto, které necháme půl hodiny chladit. Poté z těsta vytvarujeme kuličky, které položíme na plech a obrácenou stranou vařečky do nich uděláme důlky, které naplníme malinovým džemem. Pečeme 15 minut na 180° C.

OVESNÉ KULIČKY



 150 g ovesných vloček
50 g třtinového cukru
50 g strouhaného kokosu
50 g hrozinek
50 g rozpuštěného rostlinného tuku
50 ml ovesného mléka
2 lžíce citronové šťávy



Sypké suroviny zalijeme vlažným mlékem a rozpuštěným máslem, důkladně promícháme a vytváříme v ruce hrudky, které přemisťujeme na pečícím papírem vyložený plech. Sušíme v troubě dorůžova cca 20 min. na 120 stupňů.

PŘEDVÁNOČNÍ ČAS VŮNÍ A RADOSTI


Čekání na Mikuláše...



... perníková chaloupka od tety...





... první vánoční cukroví...



... vánoční hvězda od maminky...





... třešňové barborky ze zahrádky...



... od ctitele z lásky...


... z déemka vánočně na nádobí, ve stylu Ledového království...